Přistáli jsme v hlavním městě Gruzie – Tbilisi. Pro mě to byl vzácný okamžik, protože vstupuji vůbec poprvé na jiný kontinent. Gruzie tak či onak patří více méně už do Asie. Byl jsem plný očekáváni co mě tady čeká. Už po výstupu z letadla jsem byl překvapen z otravných snědých Gruzínců, kteří naší výpravě nabízeli velmi výhodný odvoz autem (schválně píšu autem, protože jim chybělo jakékoliv označení taxi) z letiště do centra města. Jsou v tom přesvědčování a uhánění tak zběhlí, že jsme skoro podlehli a pomalu kráčeli směrem k jejich vozidlům. Naštěstí za 5 minut 12 jsme viděli před letištní halu přijíždět autobus a šli jsme se tam proto podívat. K našemu údivu byl zde něco jako autobusový průvodčí, který potvrdil, že autobus jede do centra města. A cena? Asi 8 korun. Velmi výhodná nabídka gruzínských řidičů tak byla rázem rozprášena v oblacích, protože nám nabízeli něco ve stylu 200,- za osobu. Jsme hold v zemi, kde moc neexistuje fixní cena a je nutné o všem smlouvat a nedat se. Protože zejména řidiči, které je vhodné v této zemi využívat kvůli velké absenci jakékoliv formy státní veřejné dopravy, vás dokáži doslova sedřít z kůže. Obzvláště u letiště, nebo daleko od civilizace, kdy jste ve značně nevýhodné situaci. Na bazarech snad všem maršrutkářům a autobusovým řidičům šéfuje jedna velká mafie, s jejichž předáky se téměř jistě setkáte. Na turisty číhají na každém rohu. A právě o destinaci kam chcete jet a za kolik, jednáte právě s nimi. Za dobrou cenu musíte tvrdě jednat. A to nejlépe Rusky. Angličtináři pojedou jistu, jistě za dráž. Jakmile si plácnete, dostanete se k maršrutkáři, který vás odveze. Pro mě Evropana to byl šok. Jsem zvyklý, že vše má fixní cenu se kterou buď souhlasíme, či nikoliv. Tady je to přesně naopak. Záleží jen na jedinci zda-li cestu absolvujete za 300 Kč, nebo za nasmlouvaných 150 Kč.

Ceny v téměř celé zemi jsou pro nás více než příznivé. Gruzínská kuchyně je navíc rozmanitá a určitě si každý najde svoje. Nejspíše každý narazí na puri – gruzínský chléb, nebo spíše obrovskou placku, připomínající krájecí prkno. Nejlepší je čerstvý přímo z pece. Po pár hodinách dosti zvětrá a ztuhne. Na této obrovské placce je založeno jedno z nejtypičtějších jídel a to chačapuri – kde je tato placka zapečena se sýrem a někde i s vejcem. V neposlední řadě nesmím opomenou knedlíčky chinkali, které jsou plněny vším možným, od masa, po sýry a zeleninu. Tohle je výčet toho nejtypičtějšího. My jsme toho zakusili mnohem více a vždycky to byla lahůdka! Jen pro představu v jaké finanční hladině se pohybujeme… V hlavním městě jsme zvolili třípatrovou restauraci, kdy od vchodu si vás bere do péče vymóděný personál. Uvnitř hrála živá hudba a téměř všichni měli na sobě společenské oblečení. Až na nás samozřejmé. Obsluha nás od vstupu dovedla až na místo, kde jsme usedli. Čekal jsem, že se tady prohnu… Opak byl pravdou. Za výtečný hlavní chod a pití jsme tady každý nechali asi 100 korun českých. Zkuste tohle třeba v Praze.

A jak vlastně vypadá chování řidičů na cestách? Statistiky mluví jasně. Na 100 000 motorových vozidel připadá 145 mrtvých. Jen pro porovnání, v ČR 20, v Německu 7 a ve Švédsku jen 3. Podle toho taky vypadají jejich auta. Vidět tady nebourané auto v ulici je jako na Hawaii vidět sníh. Z toho jednoduše vyplývá, že v Gruzii jezdí jako hovada. A to i v případě autobusáků, maršrutkářů a taxikářů, kteří nevozí jen sami sebe, ale mají zodpovědnost i za spolucestující. Sám za sebe musím říci, že mě nejen překvapilo jakékoliv ignorování předpisů. Například nás jelo 10 v autě pro 7.

A to jsme tam všichni měli ještě krosny. Seděli jsme si po klínech. Pásy jsme neměli. Dokonce nás v zahlédl policajt, kterého to absolutně nezajímalo a samotného řidiče to evidentně taky neznepokojovalo. Všichni s námi jezdili jako závodníci F1. A to po cestách, které jsou v katastrofálním stavu a v terénu, kde i jet pomalu je nebezpečné. Co s tím? Snad se jen pomodlit, že to přežijete bez nehody a dojedete z místa na místo v pořádku. A třeba občas řidiče okřiknout ať to auto tady fakt nepředjíždí. Po Gruzii jistě uznáte, že v Česku jezdí vlastně všichni předpisově.

Jakmile jsme se dostali do městečka Stephansminda, které je vstupní branou na samotný Kazbeg, byl jsem udiven jak je tu narváno. Byť se nejedná o nijak zvláště velké městečko, najdeme tady vše potřebné. Od řidiče dodávky s náhonem 4×4, který vás vyveze kousek nahoru ke kostelíku svaté Trojice a zkrátí vám trošku samotný výšlap na Kazbeg, po obchody a restaurace, až po půjčovnu horolezeckého vybavení. Už tak jsem měl batoh téměř narvaný k prasknutí a to jsem ještě netušil co vše k mé vybavě přibude. A to si troufám říci, že ke svým možnostem jsem netahal žádné zbytečnosti… Jelikož stan bral parťák, automaticky jsem vzal z půjčovny 60 m lano a k tomu sedák, mačky, cepín, helmu a nespočet hamsek (jisticích karabin) a prusíků. Už jen tato výbava zabrala 1/4 batohu a vážila aspoň 4 kilogramy. A kde bylo spaní, jídlo na 4 dny, voda, oblečení? No zkrátka když nás vyvezl řidič ke kostelu svaté Trojice, kde jsme to vše dobalili a nahodili na záda, málem mi ukápla slza. Tak těžký batoh jsem v životě nenesl. A co hůře. Není co ubrat a do základního tábora to byly dva dny. Hold to tak bylo. Lidstvo si již od pradávna zlepšuje svůj život nejrůznějšími výdobytky. A proč taky ne? Je dobré tomu nepropadnout a nehromadit jednu věc za druhou, aby jste to vše vůbec v životě utáhli do cíle, ale zároveň není ani zodpovědné a komfortní jít na ledovec zcela nahý.

Po výstupu do základního tábora, který leží na úpatí ledovce, jsme rozdělali stany, přebalili batohy a šli si ještě nacvičit základy pohybu na ledovci. Zítra je náš den D. Jdeme na Kazbegi. Je to trošku nestandardní, většinou se vyráží až po celém dni stráveném v základním táboře, kvůli aklimatizaci na výšku. Přeci jen už jsme asi ve 3.000 m.n.m.. Avšak počasí si to přálo jinak. Zítra měl byt poslední pěkný den, pak už se mělo počasí jen zhoršovat. Natáhli jsme budíky na dvě ráno a polooblečení šli spát. Nevěřili by jste jak je obtížné nevyspaný vstávat ve 2 ráno do neuvěřitelné zimy s vědomím, že se jde na pětitisícovku. Avšak ani nevím jak, už jsem měl na nohách mačky, sedák a byl jsem přivázaný k dalším čtyřem parťákům a partačkám. Počasí vypadalo dobře, pomalu se začínalo rozednívat a ledovec byl hezky promrzlý, takže se po něm hezky šlo. Většina trhlin, přes které jsme kráčeli byli mírně zasněžené a přemrzlé. Avšak i tak všechny jsem přeskakoval a u toho mi bušilo srdce jako bych právě uběhl maratón. Párkrát jsem se očkem podíval pod sebe a nebyl to hezký pohled. Trhliny byly temné a hluboké. Tam jsem skončit v žádném případě nechtěl. Ještě jsem pořádně nerozdýchal přítomnost trhlin a už nás čekal druhý křest ohněm. Procházeli jsme okolo masívu, ze kterého se asi každé dvě minuty valila uvolněná hornina na stezku po které jsme šli. Masív byl asi 3 kilometry dlouhý a nemluvím tady o nějakém štěrku, který jemnými kamínky posypal stezku. Mluvím o balvanech velkých jako kopačky, ne-li mnohdy i několikanásobně větší. Takže bacha na trhliny a zároveň na valící se balvany zprava! Tohle tedy byla pořádná zkouška bystrosti a zachování chladné hlavy. Co jiného taky zbývalo než pokračovat vzhůru. Čím výše jsme se prokousávali, začínal jsem cítit jak se mi hůře a hůře dýchá, nastupující lehkou desorientaci a plovoucí žaludek. Terén začal být po 5 hodinách chůze strmější a strmější. Zaslechl jsem: „Už jen 1000 výškových!“,  „Tamhle jde vidět vrchol!“. 1000? Já už pomalu, ale jistě začínal být na pokraji svých sil, povídal jsem si v duchu pro sebe. Ale všichni šli, tak to nebudu přeci vzdávat. Už jsme stoupali po úpatí vrcholu a značně jsme se přibližovali. Byl to teda prudký svah. Prošlapanou cestičkou jsme stoupali serpentinově vzhůru. Pohled dolů nebyl nijak příjemný. Když jsme dorazili zhruba do 4.800 m.n.m., kde se dala udělat větší pauza, řekl jsem si, že tohle je mé maximum. Bylo mi špatně jak po fyzické, tak psychické stránce. Při pomyšlení, že nahoru to byli ještě 2 hodiny a asi dalších 5 hodin zpět dolů po roztopeném sněhu od pařícího slunce, skrz všechny ty trhliny a znova okolo té bortící se skály, jsem pocítil hranici svého maxima, abych bezpečně došel po svých do základního tábora. Při vyslovení mého návrhu ostatním se ke mě přidala ještě Adél a Káča. Mimochodem sám bych jít dolů nemohl, protože člověk musí být stále jištěn na laně, takže tohle byla spása… Tohle byl můj vrchol, mé maximum. I tak jsem na sebe pyšný a nestydím se za to! Každý totiž máme už nějak tak lehce předurčeno jaké vrcholy v životě dobudeme. A né vždy to budou ty nejvysší. Je dobré to mít na paměti a nelámat to přes koleno, protože by jste už nemuseli cestu na vrchol, nebo naopak cestu z něj zvládnout. Každopádně i tak ten výhled za to stál!

Při cestě zpět do základního tábora společně s Adél a Kačkou, jsem začínal každým sestoupeným metrem lépe dýchat a navracela se mi koncentrace. Bylo odpoledne. Slunce se do sněhu pořádně opíralo. Bylo to trochu jako na poušti. Pocitově bylo hrozné horko, avšak všude kolem byl sníh a led. Síla slunce v kombinaci se sněhem dokáže volné části těla doslova sežehnout a nemáte-li brýle, můžete na chvíli oslepnout. Říká se tomu sněžná slepota. Paradoxně se mi cestou dolů přihodilo při sundavání kukly, že mě upadly mé sluneční brýle a pěkně se svezly po strmém svahu dolů na ledovec. Rozloučil jsem se s nimi. Naštěstí jsem v batohu měl ještě lyžařské brýle. Jinak bych byl nahraný. Cesta odsejpala docela rychle. Už jsme procházeli okolo skupinky, která měla na ledovci postavené stany a chvíli před námi dorazila z vrcholu. Dozvěděli jsme se, že si tady na ledovci lidi rozdělávají tábory, z důvodu lepší startovní pozice na vrchol. Respektive zkrátí si tím značnou, ne tolik náročnou cestu ze základního tábora na vrchol. Docela chytré říkal jsem si. Pokračovali jsme. Když v tom o pár minut nás předběhla zmiňovaná skupinka ledovcových nocležníku s již zabalenými krosnami a pelášili dolů, jako s větrem o závod. Co nás však udivilo je fakt, že již nebyli na sebe navázaní. A to zdůrazňuji, že jsme byli stále na ledovci, plném trhlin. „Snad vědí co dělají“, říkali jsme si. Na příhodném místě si dáváme větší pauzu, když okolo prochází poslední opozdilci té skupiny. Také nenavázaní a jdoucí jako s větrem o závod. Pozdravíme se a já nadále posedávám a piju poslední kapky vody co mi zbyla. Když uslyším: „Hilfe!“, „Help!“. Okamžitě jsem vyskočil a směřoval k výkřikům. Vidím jednoho z chlapíků, kteří před minutou procházeli. Ale kde je ten druhý? Sakra! To jako tam v té díře někdo je? Fakt! Jeden z dvojice se nejištěný propadl do trhliny a drží na batohu. V mžiku jsme s holkami na místě, připraveni s naším hlavním lanem onoho propadlého jedince zajistit na hlavní lano, aby nám nezmizel do útrob ledovce. Naštěstí v ten moment přichází tři horolezci zespodu, kteří pomáhají onoho chlapík vytáhnout. Což se podařilo. Měl hlavu od krve, ale asi moc si z toho nedělal, protože první věc co udělal bylo, že vytáhl foťák a nafotil si ono místo. Potom všem potřásl pravicí a opět pelášili dolů. I když tento úsek nebyl nejrizikovější, přesto dokázal málem pohřbít jednoho horolezce. A vzhledem k věku bych jej tipoval na zkušeného mazáka. Ať už jsme kdekoliv, stále jé důležité mít pokoru a neriskovat svůj život kvůli zdánlivě pár ušetřeným minutám. A to nejen na ledovci, ale ať už uháníme ve městě přes přechod na autobus, který jedete i za 10 minut, nebo za volantem, když spěcháme domů… Kam se vlastně ženeme? Opravdu to za to stojí?

Když jsme dorazili zpět do Stephansmindy, řekli jsme si, že by chtělo si najít nějakou střechu nad hlavou a trošku si odpočinout. No jo. Ale kde? Hotely tu nějaké jsou, ale na zdejší poměry značně přestřelené. Musím se přiznat, že já sám bych se asi pustil do hledání ubytka skrz Booking a internet. Proto mě velmi inspirovala Adél, která vyrazila do samotného centra Stephansmindy, shánět ubytko vyptáváním se místních. A úplně mi spadla čelist, když za 20 minut byla zpátky. Máme ubytko povídá. Tamhleten maršrutkář nám uvolní půlku jeho domu a můžeme tam přespat. Je to jen kousek tímhle směrem. A bude mu stačit stovka za osobu. Když jsme dorazili na místo, radostí jsem málem puknul. Ani ne, že bychom bydleli v nějakém přepychu. Spíše to, že odhalujeme oponu zdejší kultury a máme možnost přespat v domě místního gruzínce, společně s jeho rodinou. Gruzíncova rodina mimo jiné zahrnovala i velmi starou slepou babičku. S ní se pojí vtipná historka. Jelikož nás bylo hodně, většina z nás vyfasovala místo na spaní v obýváku. Skrz ten právě každé ráno chodila babička na záchod. Jednou si však asi chtěla od namáhavé dlouhé cesty odpočinout a tak si sedla v obýváku na křeslo. V tu ránu se probudil Ondra, který na ní okamžitě začal mluvit rusky, i když rusky vůbec neuměl. Mě to tak překvapilo, že jsem se probral a povídám mu co je takový ukecaný po ránu. A on povídá, že mu bábuška zasedla jeho nové brýle, které si speciálně pro tuhle výpravu kupoval. S bábuškou to však ani nehlo. Nerozuměla. Ondra byl v rozpacích. A to ještě i následující hodinu a půl, kdy tam babička stále seděla. A jak to nakonec dopadlo? Brýle to přežily. V tu ránu došel pán domácí, že nás klidně odveze a potom i zpět přiveze za výhodnější cenu na výlet, o kterém jsme se večer zmiňovali. Povídáme si, že jsme narazili opravdu dobře. A stačilo si jen říct. Jak pravili naše maminky. Líná huba hotové neštěstí.

Náš hostitel a také řidič maršrutky nás odvezl na stanovené místo. Tentokrát jsme pouze nalehko. Jedná se o krátký výlet jedním z údolí mezi horami. A panečku, tráva je tady zelená a plná pestrobarevných bylin. Na úpatí hor se prohánějí stáda ovcí a okolo nás pobíhají divocí Mustangové. Okolo řeky se před námi tyčí tři malé osady. Až někde tam v dáli jde pozorovat konec údolí a nastupující kopce, hory a velehory Kavkazu. A tam přesně máme namířeno. Když míjíme první osadu jsem překvapen. Je tu pusto prázdno. Z asi 10 domů jde vidět, že asi jen dva někdo obývá. Zbytek vypadá jako město duchů. A bodejť by ne. Tady se žije, jak by se to dalo nazvat, tak nějak více s harmonií s přírodou, jinak řečeno postaru. To platí i o lidech v jurtách na planině vedle. Těm nejspíše patří zdejší stáda ovcí. A také asi 18 kavkazkých dog. Ty neuvázané se při procházení okolo rozběhli k nám. Stály jsme jako sochy. Psi ve velikosti poníka se zastavili asi metr od nás. Vypadali rozzuřeně. Alespoň podle zubů co na nás cenili. Naštěstí z jurty vyběhl chlapík s bičíkem a celou situaci uklidnil. Ale měl jsem fakt nahnáno. Být tu sám tak nevím. Každopádně jsme došli k samotnému konci údolí. Když v tu ránu na nás vyskočili dva vojáci. Požadovali pasy. Prý se jednalo již o hraniční přechod s Ruskem. Oficiálně je až daleko v horách, ale tam asi kvůli toho nikdo stepovat nebude. Na to jaký šel z nich respekt, za chvíli odložili svá AK-47, donesli víno a pár pohárku. „Nabídněte si..“, povídají. „A pokud chcete jízdu na koni, tak prosím.“. Wow! Tak tohle jsem nečekal. Evidentně i ten nejtvrdší voják je stále jenom člověk se srdcem. A i když musíme mnohdy hrát kvůli svému postavení divadlo, konec konců jsme jedna velká rodina.